Plaváčkův průvodce Karlovými Vary

Do této krásné vily se z rodiny Becherů nikdo nenastěhoval, poněvadž její stavitel továrník Gustav Becher zemřel těsně před nastěhováním. Pak ji vlastnil Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který přispěl pouze tím, že v suterénu vystavěl vinný sklípek.

V roce 1938 se stala sídlem krajského velitelství SS, a po válce z ní komunisté udělali Dům pionýrů a mládeže, kde se kromě jiného provozoval letecký modelářský kroužek, což mohu dosvědčit osobně, protože jsem tam svého času pěkných pár letadélek vlastníma rukama vyrobil.

V roce 1987 byl objekt uzavřen a chátral až do roku 2009, kdy prošel citlivou a náročnou rekonstrukcí, která stála devět miliónů korun, přičemž celých osm miliónů dodala „nenáviděná“ Evropská Unie. Dnes v ní naleznete interaktivní galerii pro mladé výtvarníky a vila samotná je kulturní památkou České republiky.

Pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla byl vystavěn v letech 1893 – 1898. Vzorem stavby byl byzantsko-staroruský chrám v Ostankinu nedaleko Moskvy.

Potřebné finance dodala zámožná srbská a ruská klientela. Kostel prošel nedávno dost náročnou rekonstrukcí, která byla dokončena v roce 2015. Stála celkem tři miliony eur, přičemž třetinu financí dalo Rusko a zbytek zaplatili bohatí mecenáši. Kopule kostela jsou opravdu ze zlata – jedná se celkem o šedesát tisíc plátků čtyřiadvacetikarárového zlata o velikosti osm krát osm centimetrů. Životnost je odhadována na zhruba třicet let, protože holuby nezastavíte.

Zahradní restaurace se původně jmenovala Cihelna, protože v místě, kde se nachází, od roku 1759 cihelna skutečně stála. Ovšem už kolem roku 1780 byla její část přestavěna na hostinský sál s pěkným zahradním areálem.

Byť se zde ještě do konce 19. století cihly vyráběly, do popředí se stále více dostávala právě restaurace, kterou si obyvatelé Karlových Varů velmi oblíbili.

A nejen oni – roku 1820 hostinec Malé Versailles navštívil dokonce i německý básník J. W. Goethe. I samotný autor tohoto malého průvodce zde v roce 1982 absolvoval maturitní večírek, na němž pivo teklo proudem a svoboda ještě byla v nedohlednu.

Také Angličané nešetřili penězi a složili se na výstavbu kostela v pseudogotickém stylu. Vysvěcen byl v roce 1877 a nyní v něm naleznete muzeum voskových figurín.

Expozici tvoří nejstarší voskové figuríny na světě, které Vás seznámí se slavnými návštěvníky Karlových Varů, význačnými královskými rodinami, prezidenty, politiky, vojevůdci, diktátory, hvězdami seriálů a hudebních scén, sportovci a dalšími kultovními postavami z celého světa.

A také můžete spatřit čtyřicetiminutový unikátní film o tom, jak lázeňské město vypadalo v letech 1919 až 1934. Kostel samotný je národní kulturní památkou.

Říká se, že všude, kde pobýval Karel IV., objevil se dříve či později hrad. Je proto překvapující, že Karlovy Vary hrad nemají. Jenže to není tak docela pravda. Lázeňské město kdysi hrádek mělo a vy stojíte na místě, kde v roce 1604 lehl popelem. Zachovala se pouze jeho věž, která byla později přestavěna na městskou hlásku.

Jenže v roce 1759 také vyhořela, a v tu chvíli dostali radní bezvadný a ekonomicky přínosný nápad. Nechali celou věž zrekonstruovat a celkově přestavět s tím, že z ní budou fanfárami vítat velmi vznešené hosty. Pochopitelně nikoliv zadarmo.

V podkroví byl vybudován byt věžníka. Věžníkova manželka pobíhala každý den po městě a nabízela přijíždějícím návštěvníkům tuhle bezvadnou službu. Jakmile zinkasovala obnos, který se pochopitelně lišil dle významnosti hosta, vyslala tehdejší obdobu e-mailové zprávy – své děti, které pelášily na věž. Věžník přitom vyvolával jméno a případný titul platícího hosta. Bezva služba. Dnes už se netroubí a v horním patře věže najdete útulnou a nepříliš drahou restauraci. Alespoň na místní poměry.

Stojí na kopci od roku 1914 a nabízí kouzelný výhled na město i jeho široké okolí. Když máte kliku a není šmourno. Kousek bokem stojí restaurace i s tanečním sálem, kde se konávaly společenské akce tanečních kurzů pro mládež, třeba závěrečné plesy. Už v roce 1909 byla v provozu lanovka, takže dostat se na ples ve večerních róbách až tak velký problém nebyl.

Potíž vyvstala až s koncem společenské akce, především v zimních měsících, když nadešel čas návratu domů. Lanovka totiž svůj provoz končila poměrně brzy, a tak cesta dolů kopcem po křivolakých pěšinkách byla dost adrenalinovým zážitkem.

Když počty podvrtnutých kotníků, zlomených nohou a naražených kostrčí přesáhly únosnou míru, byly podobné společenské akce přesunuty do dostupnějších částí města.

Dnes je tu kromě restaurace také Motýlí dům (otevře se na jiném webu v novém okně), jehož návštěvu vřele doporučuji. Zde následuje pauza na oběd v místní restauraci a po ní druhá část krátké poznávací trasy.

Výstavbu městského divadla měli na svědomí dva architekti, které už jsme měli tu čest poznat. Fellner a Helmer. Ostatně tihle pánové vyprojektovali více než dvacet objektů, kromě jiných i Sadovou kolonádu, k níž ještě dojdeme.

Stavba divadla trvala pouhé dva roky a obsahovala spoustu kvalitních protipožárních opatření, protože katastrofa, která postihla pražské Národní divadlo, byla ještě v živé paměti.

K dobru mohu dát jednu nepříliš známou zajímavost. Z lóže, která byla určena těm nejvýznamnějším návštěvníkům, je výhled na jeviště velmi špatný, téměř nulový. Protože v té době nebylo tak důležité vidět, ale být viděn.

Jedním z nejslavnějších karlovarských rodáků je nejspíš David Becher. Narodil se roku 1725, vystudoval v Praze na Univerzitě Karlově, a chvíli se pak potuloval jako lékař po Vídni, kde ho to ale moc nebavilo, takže se vrátil do rodného města a změnil systém lázeňské péče k nepoznání a jednou provždy. Fascinovala ho balneologie a přezdívalo se mu Hippokrates Karlových Varů.

Do té doby totiž byla léčba spíše utrpením. Tehdejší lékaři doporučovali sedět v kádích s léčivou vodou z Vřídla tak dlouho, až kůže pacienta začínala praskat. Domnívali se, že tímto způsobem odcházejí veškeré nemoci. Dnes se tomu říká „detoxikace“. Pak nějakého filutu napadlo, že by možná nebylo od věci zkusit tu vodu také pít – a nutil hosty konzumovat vodu po vědrech.

Až přišel doktor David Becher a ukončil trápení hostů. Vymyslel a uvedl do reality procedury a střídmé popíjení léčivých pramenů, které se udržely dodnes. Jeho heslem bylo „pít a chodit“, což jak uvidíte na kolonádě, pacienti dělají dodnes.

Rodina Becherů, která prý žila ve městě od roku 1537, přinesla městu nejen návod, jak pít vodu, ale obohatila celý svět o zázračný bylinný likér – Becherovku.

Nejslavnější karlovarský gejzír umí být pěkně nevyzpytatelný. Stavba, kterou vidíte dnes, byla dokončena roku 1975 a nesla jméno Gagarinova kolonáda. Sochu slavného kosmonauta už zde nenajdete – našla odpovídající místo na karlovarském letišti. Tuhle obludnou stavbu karlovaráci nikdy nepřijali za svou, stejně jako hotel Thermal.

Pramenů je celkem patnáct, ale jen třináct je dostupných veřejnosti. Samotné vřídlo je po dlouho trvající náročné rekonstrukci opět v provozu. Mělo by tryskat až do výše 14 metrů.

Nebo také Dřevěná kolonáda. Stojí zde od roku 1883, stála pouhých 10 000 tehdejších zlatých a na svědomí ji mají vídenští architekti Fellner a Helmer.

Na jejím místě se kdysi nalézaly úplně první karlovarské lázně. Traduje se, že zde byl do skály vytesán široký kamenný stolec, na němž sedával už císař Karel IV. a v léčivém prameni si máčel nohu zraněnou v bitvě u Kresčaku.

Později tu stávala stará radnice, ale ta byla roku 1875 stržena, načež bylo vypsáno výběrové řízení na výstavbu další kolonády. Radní vybírali a přebírali dodané návrhy tak dlouho a pečlivě, až nebyl vybrán nikdo. Výstavbu nakonec dostali na starost dva pánové, kteří o něco dříve stáli u zrodu Sadové i Vřídelní kolonády.

Zadání prý znělo: „Pánové, nemáte po ruce náhodou nějaký nápadíček na provizorium?“ Pánové ho měli. V devadesátých letech minulého století bylo takřečené provizorium citlivě zrekonstruováno a vydrželo dodnes. Najdete zde tři prameny, ale ani jeden vám myslím chutnat nebude.

Mlýnskou kolonádu postavil architekt Zítek v letech 1870 – 1881. Spousta obyvatel města tehdy nadávala, že se do starobylého lázeňského města nehodí, protože je příliš moderní. Inu, stavitelé to nikdy neměli jednoduché.

Dnes je hlavním korzem určeným lázeňským hostům, ale málo se ví, že už před ní tu stála kolonáda jiná. Dřevěná. Říkalo se jí prostě „Dupárna“. Podlaha celé stavby totiž byla ze dřeva a každý krok se ozýval široko daleko.

Měšťané bydlící v těsné blízkosti si neustále stěžovali… A tak nakonec městští radní vypsali architektonickou soutěž, kterou vyhrál již zmíněný Zítek. Hlavní podmínkou soutěže byla absolutní absence dřeva. Navržena tedy byla kolonáda kamenná, ale ani Zítkovi se nepodařilo prosadit původní návrh, v němž kolonáda byla dvoupatrová. Radní prostě jedno patro zrušili a po dlouhých deseti letech bylo hotovo. Karlovarákům ale stavba k srdci nepřirostla, takže hned ze startu obdržela několik hanlivých označení: Kuželková dráha nebo Záhon mrkve.

Čas ale rozjitřené mysli zahojil a Mlýnská kolonáda nesmí chybět ve sbírce fotek žádného turisty. Objevila se také v několika filmech – Vlasta Burian se zde proháněl při natáčení filmu Tři vejce do skla. A o mnoho let později také prchající vrchní v podání Josefa Abrháma, což vím přesně, poněvadž jsem v tom filmu účinkoval chvíli jako kompars.

Dům Petr je jedním z nejstarších barokních hrázděných domů v Karlových Varech. V době své výstavby se nacházel těsně za městskou branou, ze které vedla cesta do Chebu. Začátkem osmnáctého století přesně tady končilo město Karlovy Vary.

Dům se původně jmenoval U zlatého vola, ale dnes na něm najdete pamětní desku, připomínající návštěvu ruského cara Petra Velikého. Dům ale nedostal jméno na jeho počest. Deska je připomínkou události, která se seběhla hned naproti. Tam kdysi stával dům U páva, při jehož výstavbě v roce 1711 pomáhal zedníkům vlastnoručně samotný car. Dům nese jméno po jednom z nájemců – Johannu Petterovi.

Po druhé světové válce v něm byla zřízena kinokavárna, což byl takový předchůdce dnešních multiplexů. S jedním rozdílem – smělo se tam kouřit a popíjet alkoholické nápoje. V roce 2000 proběhla kompletní rekonstrukce, ale kinokavárna už znovu zprovozněna nebyla.

Zde se opět vyřádili již vícekrát zmínění vídenští architekti Fellner a Helmer. Dodnes se dochoval pouze zlomek celé stavby, která se nazývala Blanenský pavilón podle železáren, v nichž se vyráběly litinové díly, ze kterých je kolonáda smontovaná. V pavilónu byla koncertní hala a také restaurace. Sloužil jako společenské centrum, v němž se hrálo a tančilo za doprovodu slavného Karlovarského lázeňského orchestru.

Tehdejšími populárními hity byly především skladby Karlovarský valčík a Lázeňská polka.

Karlovarský lázeňský orchestr byl založen dirigentem Labitzkým už v roce 1835, takže patří k nejstarším orchestrům vůbec. A drží jeden primát – 20. července 1894 se ve zdejším Poštovním dvoře uskutečnila evropská premiéra Dvořákovy Novosvětské symfonie. A to se svolením autora samotného.

V roce 1966 byl pavilón stržen a zůstalo pouze to, co vidíte. Napít se můžete z Hadího pramenu, ale Becherovka to není.

Stavba betonového monstra, s jehož podobou a necitlivým zasazením do lázeňské zóny se karlovarští rodáci nikdy nesmířili, trvala deset let a padlo jí za oběť více než třicet historických domů. Od roku 1967 do roku 1977, kdy byl hotel slavnostně otevřen. Každoročně se v něm koná mezinárodní filmový festival, což bylo také důvodem k výstavbě této moderní stavby.

Jak už to tak chodilo – příkaz dorazil z Moskvy. První festival se zde konal už v roce 1946, tehdy ještě jako nesoutěžní. V roce 1956, po Stalinově smrti, poprvé vzali na milost festival i filmaři ze Západu.

Z Moskvy proto přišel jasný pokyn: musíte zajistit dokonalé technické podmínky pro pořádání festivalu, stůj co stůj, a ukázat Západu, že Československo dokáže uspořádat takový festival jako to umí Francie či Itálie. KSČ proto vytýčila zásadní úkol: postavit velkolepý festivalový palác… Od tohoto politického zadání k jeho realizaci uplynulo v podmínkách řízeného československého plánovaného hospodářství téměř 20 let.

Od té doby ho tu máme a přísahám – pořád si na něj nemůžeme zvyknout. 😊

Lázně byly založeny roku 1906 a pojmenovány po císařovně Elizabetě – Sissi, která Karlovy Vary také navštívila. Za socialismu se jim říkalo lázně V.

Alžbětiny Lázně jsou v současnosti posledními skutečně veřejnými lázněmi ve městě. Takže pokud si hodláte zaplatit procedury, nebo navštívit bazénový komplex, nikdo vám bránit nebude. Jenom budete muset sáhnout hlouběji do peněženky.

Ale tak to bylo ve Varech odjakživa, kromě socialistické éry, kdy se do města jezdilo i na tři týdny takzvaně na křížek.

Jenže to už je jiná historie, která se týká především mě, poněvadž jsem zde poznal svou manželku, a ta by vás nezajímala ani za mák.

Pokud ale ano, můžeme vyrazit příští rok jinou zajímavou trasou, a navštívit třeba i nedaleký hrad, kam Karel IV. rád jezdíval. Pod jeho hradbami se nachází skvělý domácí pivovar a malé muzeum tohoto božského nápoje.