Ze života čivavy

· 2 min čtení

(zvětšit obrázek)
Podezírám našeho pejska, že pochází ze Švýcarska. Fakt. Je přesný jako hodinky. Každého dne přesně v půl čtvrté ráno dorazí do mého pokojíčku a přinese mi manželčinu ponožku. Pochlubí se úlovkem, přičemž vesele vrtí ocáskem. O tři minuty později odkráčí jako královna zpět do ložnice mé ženy a usne jako špalek. Já už nezaberu.

Člověk si zvykne.

Horší je, že naše Daisy, ačkoliv jí bude téměř rok, stále ještě nepochopila fakt, že ne všechno, co najde na trávníku nebo na chodníku, je určené ke konzumaci. Vyrvat té neposlušné dámě kamínek z tlamy je dost nevděčná činnost. „Fuj, Daisy!“ Pravím nahlas. „Doma máš v misce kuřecí křidýlka. Tohle je humus!" Zvednu varovně prst. 

Funguje to tak napůl. Dáma totiž zavrtí ocáskem a vyrazí hledat ten humus, poněvadž nic podobného ještě nikdy neochutnala.

Ostatně stejně podezírám původní majitelku, že nám neprodala čivavu, ale biologického mutanta skládajícího se ze tří různých zvířat. Dostihového koně, krávy a králíka. Doopravdy. Procházka s ní totiž připomíná Velkou pardubickou. Žokej se jenom drží, aby nespadl a pejsek pádí po dědině jako Fittipaldi. Zatáčka nezatáčka.

To byl jezdec formule jedna.

Cestou stihne zkonzumovat asi tak půl kila travního porostu. Kam se hrabe králík, to se nedá srovnat. A doma připomíná hovězí dobytek se čtyřmi žaludky. Je až neuvěřitelné, co všechno do ní spadne, aniž by to na jejím apetitu zanechalo viditelné následky. Takže když obdržím od své ženy oběd, závidí mi natolik, že část krmě skončí zase v jednom z jejích žaludků. Jestli je to kniha, bachor, čepec nebo slez teprve zjišťuji.

Teď mě omluvte, jdu hledat svou levou pantofli a má žena už půl hodiny bezvýsledně pátrá, kam se ztratila ponožka, kterou vidíte na fotografii. O výsledku detektivního pátrání vás budu informovat.

Tam, kde žije čivava,
je vždy skvělá zábava!

Všechny příspěvky

Nahoru na začátek stránky