Svátek svobody

· 4 min čtení

(zvětšit obrázek)

Dnes slavíme Svátek svobody. Fajn. Zní to trochu nabubřele, ale fakta se pod koberec zamést nedají. Můžete to zkusit, ale dříve či později stejně vyplavou na povrch. Stejně jako jeden ztracený manželčin háček, který byl nalezen v myčce na nádobí značky Beko.

Nyní vám o sobě něco povím, ač to možná vědět nechcete.

Když jsem v socialistické zemi studoval na vysoké škole, kterou jsem kvůli své mladické nerozvážnosti (přeložte si: blbosti) nedokončil, poznal jsem poměrně mladou profesorku, která nás v Brandýse nad Labem učila základy marxismu-leninismu.

Odbočím.

Brandýs nad Labem a Stará Boleslav jsou dvouměstí a mimochodem se jedná o nejdelší název města v České republice. Mezi městy je pomlčka. Kam se hrabe Frýdek-Místek, to se nedá srovnat.

I dorazil jsem jednou na podzimní zkoušku poněkud unaven po předchozím večírku pořádaném na koleji, kde jsem byl šťasten, poněvadž sprchy i záchody byly společné oběma pohlavím. Nesla název Hvězda, ale dnes je známější pod názvem Větrník. Jednalo se o dost nestandardní ubytování v tehdejší šedivé socialistické a upjaté době. Že nás komunisté nechávali bydlet pohromadě, byla myslím jejich obrovská chyba.

Přiznávám ale upřímně, že sprchy jsem navštěvoval s větším nadšením než toalety, což je myslím lidsky pochopitelné. Jsem totiž trochu romantik a vždy jsem považoval ženy za éterické bytosti, které podobné nízké biologické akty k životu nepotřebují.

Obdržel jsem od paní profesorky mladého věku, která vypadala jakoby vypadla z Bravíčka, spoustu zákeřných otázek. Všechny jsem zodpověděl správně, protože jsem si je den předem našprtal. Smysl nedávala odpověď ani na jednu z nich. Dnes mohu otevřeně a svobodně prohlásit, že to celé byly pěkné krávoviny. Milka nechť promine. Jednička v papírovém indexu ale byla postupkou do dalšího kola studia, takže jsem fakticky zaperlil.

Při odchodu z učebny jsem sbalil index, strčil ho do zadní kapsy ošoupaných džínových kalhot z Tuzexu, sebral veškerou odvahu a při otevírání dveří jsem položil otázku já: „Nemyslíte si, soudružko profesorko, že to, co se učíme, jsou pěkné ptákoviny?“

Dnes s odstupem času musím smeknout pomyslný klobouk před její reakcí. Vážně na mě pohlédla, upravila si sukni, odhrnula kadeř vlasů z čela a řekla: „Jsou. Ale teď běžte, nebo si to rozmyslím.“

Šel jsem. Na řadě byl tělocvik skládající se ze skákání do bazénu a vylézání ven. Obojí byla fuška.

O týden později na mě čekala zkouška z dějin válek. Profesora si pamatuji dodnes, ale jméno vám nepovím, poněvadž stále ještě žije a za svou kariéru sepsal více než desítku učebnic. Je to frajer, jaký se dnes už dnes nevidí. Provedl nás Řeckem, Římem, napoleonskými válkami, první světovou válkou, a tak vůbec. Snažil se, abychom měli přehled o lidské historii plné násilí.

Smutné je, že my, mladí muži těsně po pubertě jsme tenkrát mívali jiné zájmy. Kupříkladu Žižkov. To je pražská čtvrť, kde kamkoliv jste vlezli, byla nějaká hospoda. Pod schody, na nároží, uprostřed miniaturní ulice, zkrátka naprosto všude.

Provozní doba začínala kolem páté ranní. K dispozici byl guláš, utopenci a výčepní připomínající legendárního Palivce z Haškova díla. Měl takový fantastický grif. Až po třetím žejdlíku skvěle vychlazeného piva položil otázku: „Tak co si pánové dají?“ Také frajer.

Jednou jsme s kolegy zapomněli dorazit na povinný seminář. Z dějin válek. Tím se vracím k tématu. Pan profesor ale byl muž na své místě. Objevil nás v hospodě, kde jsme si jako studenti užívali komunikaci se zedníky, kominíky, lešenáři a podobnými dělnickými profesemi, kteří trpěli po ránu stejnou žízní jako my, chudí studenti.

Většinou jsme do podobných restaurací ani peníze nenosili. Za prvé jsme je měli málokdy, a za druhé ti borci pracující rukama byli solidární, což už se dneska moc nevidí.

I dorazil pan profesor, obhlédl situaci, posadil se k nám a objednal všem pivo. Včetně sebe. Přísně se rozhlédl a povídá: „Zapomněli jste dorazit na můj seminář. Takže si teď promrskáme francouzskou revoluci!“ Co řekl, to učinil, po hodině zaplatil účet a vypařil se.

Načež přišlo zkouškové období. Je pochopitelné, že otázku na francouzskou revoluci neobdržel nikdo z nás, absentérů, ačkoliv jsme o ní z hospody věděli všechno. Bylo nás chlapců sedm a všichni jsme uspěli až na potřetí. Vyrazil nás všechny bez jakékoliv otázky.

Tenhle úžasný pedagog mi tím pádem přinesl svým vlastním způsobem do života jedno poučení: „Nikdy nenaserte svého učitele!“ Mimochodem, tahle rada funguje i v manželství.

Jinak se během mé služby nic zvláštního nestalo, až na to, že si konečně můžeme vydechnout. Nějaký Marx nebo Lenin nám mohou být ukradení, protože máme konečně svobodu slova i cestování.

Jo, moment. Začíná to vypadat, že možná dříve či později nadejde čas, kdy zase bude nutné cinkat klíči, stejně jako v roce 1989, poněvadž se zdá, že demokraticky zvolení politici nepochopili, že mají sloužit zájmům obyčejných lidí, a nikoliv sobě.

Jdu je hledat.

Všechny příspěvky

Nahoru na začátek stránky